V dnešním pokračování našeho seriálu po neobyčejných místech našeho regionu bych vás rád pozval na výlet do oblasti ležící jižním, jihovýchodním a východním směrem od Budišova. Svojí charakteristikou je toto území velmi podobné nedalekému Přírodnímu parku Třebíčsko. Nacházíme zde pozoruhodně utvářenou krajinu, pro kterou jsou charakteristické volně roztroušené durbachitové balvany a menší skalky. Tyto prvky spolu s loukami, drobnými lesíky, remízky, rybníky a rybníčky se zajímavou florou a faunou vytvářejí malebný a nezaměnitelný krajinný ráz. Ale teď již rychle za našimi cíli. Nejdříve se krátce zastavíme na okraji Valdíkova, kde na poli asi 200 metrů od silnice naproti areálu zemědělského družstva můžeme spatřit v jednom remízku zajímavý kamenný útvar. Dále se vydáme na Budišovsko do okolí rybníka Pyšelák. Za výchozí místo zvolíme objekt rekreačního střediska Holeje. Ještě, než odbočíme z hlavní silnice k tomuto středisku, zastavíme se severovýchodně po levé straně v polích u pozoruhodného kamene. Někteří lidé ho nazývají skřítkem, skřetem či čarodějem. Další výrazný kamenný útvar nalezneme, když neodbočíme a budeme ještě zhruba 250 metrů pokračovat po hlavní silnici směrem k obci Pyšel. Jakmile narazíme na les, tak jižně asi 200 metrů od silnice se při kraji lesa nachází veliký balvan, ve kterém nelze nevidět podobu žáby. Když se vrátíme k rekreačnímu středisku, tak to již máme jen kousek k rybníku Pyšelák. Především v podzimních a zimních měsících poskytuje fotografům zcela mimořádné přírodní scenérie. Vzhledem k velkému množství balvanitých remízků je fotograficky velmi vděčné i široké okolí tohoto rybníka. Z okolí je třeba ještě zmínit malé, ale o to více půvabnější kamenné městečko. Můžeme ho obdivovat na jižně orientovaném svahu kopce přibližně 250 metrů jižně od jihovýchodního cípu rybníka Pyšelák. Na závěr dnešního putování vás objektivem fotoaparátu ještě pozvu k rybníku Přibyl, který leží po pravé straně silnice asi v polovině vzdálenosti mezi Smrkem a Pozďatínem. I zde můžeme objevit řadu romantických zákoutí.

V dnešním díle putování po přírodně neobyčejných místech našeho regionu opět vyrazíme na Budišovsko, tentokrát do jeho severovýchodní a východní části. Cestou po silnici od městyse Budišov do obce Kamenná míjíme asi v polovině vzdálenosti po levé straně kamenný útvar pod názvem Čertova ruka. Na webových stránkách obce Kamenná je k ní uvedena zajímavá pověst. Podle ní žili v obci dva bohatí sedláci, jeden lakomější než druhý. Neustále si záviděli a dělali si navzájem schválnosti. Soupeření vedlo tak daleko, že se jeden z nich, co se jmenoval Klát, spolčil s čertem. Čert měl během noci naházet druhému sedlákovi na pole veliké balvany, aby mu pole znehodnotil. Na oplátku  Klát upsal čertovi za 9 let svou duši. Kdyby čert práci nestihl, tak prodlouží čert sedlákovi život o dalších 9 roků. Když nad ránem přinášel čert od Budišova poslední kámen, vytáhl vychytralý Klát z pytle uvězněného kohouta a ten zakokrhal. Čert proto prohrál sázku. Zlostně praštil balvanem o zem takovou silou, že v balvanu je dodnes otisk jeho ruky. Lidé byli ráno ohromeni množstvím kamenů, podle nichž nazvali ves Kamennou. A co sedlák Klát? Ten za 18 roků zmizel neznámo kam. Zajímavé na této pověsti je to, že Klát je historicky doložený majitel jednoho ze dvou svobodných dvorů. V okolí Kamenné se můžeme kochat romantickým rázem krajiny s celou řadou balvanitých remízků včetně asi nejznámějšího místního balvanu pojmenovaného Čertův kámen či Čertův stolec. Tento durbachitový balvan najdeme cca 500 m SV od obce, kousek od lesa, kde se terén již svažuje k řece Oslavě. Kámen má v horní části prohlubeň, do které by se mohla posadit menší osoba. Podle místní pověsti na tomto kameni sedával čert a pozoroval okolí. Možná sem chodil ze staré papírny od řeky. Tam se to podle pověsti v dávných dobách čerty jen hemžilo. Zajímavostí této oblasti jsou také kolomazné kameny roztroušeně rozmístěné ve zdejších lesích. Fotograficky atraktivní a obdivuhodné balvanité ostrůvky objevíme také severně a severozápadně od obce Kamenná a to především ve stráni nad řekou Oslavou v lesích po levé straně silnice směřující do údolí řeky Oslavy. Poté po překonání silničního mostu přes Oslavu u Panského mlýna odbočíme z hlavní silnice doprava ve směru k Holomkovu mlýnu pod zříceninu hradu Dub. Překvapí nás tam na skalnatém ostrohu nad řekou Oslavou nejen malé zbytky zříceniny hradu, který zanikl kolem poloviny 15. století, ale i balvanité koryto řeky Oslavy se spoustou kouzelných míst.

V dnešních toulkách po zajímavých místech našeho regionu bychom se naposledy vypravili na Budišovsko, tentokrát však do jeho severní části. Jako první zastávku jsem zvolil obec Kundelov se zajímavým skalnatým přepadem vody z tamějšího rybníka a balvanitou scenérií v okolí objektu bývalého mlýna. Možná nevíte, že v objektu tohoto mlýna se narodila a prožila dětství Amálie Malá, matka Alfonse Muchy. Pak zamíříme k obci Studnice. Hned na začátku obce se pustíme po polní cestě směrem napravo do údolí Kundelovského potoka.  Jakmile dosáhneme potoka, půjdeme asi 200 metrů po proudu, kde můžeme po pravé straně obdivovat malé, ale půvabně skalnaté a balvanité místo, kterému místní říkají Liščí skály. Při troše fantazie tam podobně jako v Syenitových skalách u Pocoucova lze spatřit v balvanech řadu motivů. Odtud se dále přesuneme směrem k vesnici Rohy. Vydáme se hned na začátku obce doprava po proudu potoka Mařek, jehož některé části jsou balvanité a fotograficky neobyčejně vděčné. Po proudu potoka nakonec dorazíme na závěr dnešního putování do romantického skalnatého Nesměřského údolí k řece Oslavě, která si zde zachovala svůj přírodní ráz, opět se spoustou úžasných a jedinečných scenérií a zákoutí.

V dnešní části našeho putování i v částech následujících navštívíme místa, která jsou od Třebíče již o něco vzdálenější. Tentokrát vám představím dvě pozoruhodné lokality ve správním obvodu Moravských Budějovic. Nejprve se podíváme do přírodní rezervace Habrová seč, poté zavítáme do přírodní rezervace Suché skály.

Habrovou seč najdeme asi 2 kilometry jižně od Nových Syrovic v severní části Novosyrovických lesů, zhruba 200 metrů jižně od místní hájenky Za Sičkou. Zajímavostí je, že po západní i východní hranici této rezervace prochází Graselova stezka pojmenovaná podle nechvalně proslulého rodáka z Nových Syrovic Johanna Georga Grasela (1790 – 1818). Více o této historické postavě – vůdci loupežné bandy – se dozvíme z webových stránek obce Nové Syrovice. V Habrové seči můžeme obdivovat smíšený porost s převahou buku a habru. Nejúchvatnější přírodní scenérie uvidíme v místech, kde leží a trouchniví staré mohutné kmeny stromů a kde rostou majestátní pamětníci. Ideální čas k návštěvě této rezervace skýtá určitě jaro. Překvapí nás tam mnoho druhů kvetoucích rostlin. Mezi ty nejzajímavější patří zejména bledule jarní, brambořík nachový, hlístník hnízdák, kruštík modrofialový, lýkovec jedovatý, ocún jesenní a prvosenka vyšší. Za velmi vzácný lze v Habrové seči považovat výskyt bíle kvetoucí řeřišnice trojlisté, která je ohroženým druhem naší květeny. Z ptáků zde můžeme spatřit několik druhů strakapoudů, datla černého, žlunu zelenou či vzácně čápa černého.

Druhou lokalitou naší dnešní procházky je přírodní rezervace Suché skály. Nachází se asi 800 metrů severovýchodně od Lubnice na pravém svahu hlubokého údolí říčky Želetavky, poblíž soutoku s potokem Blatnicí. K rezervaci nás dovede z Lubnice zeleně značená turistická cesta. Území se rozprostírá na prudkých rulových skalnatých svazích s původními, převážně borovými lesy. Ze tří západně až jižně orientovaných skalních výchozů se pokocháme úchvatným pohledem do údolí Želetavky a Blatnice a do okolní krajiny. K samotným skalním výchozům se od informační cedule dostaneme po pěšinkách. Sestup k nim je ale místy příkrý, tak musíme být opatrní zvláště při vlhkém a deštivém počasí. Každého tam jistě upoutá neobyčejně rozsáhlé suťové a kamenné moře pod největším skalním výchozem. Místní botanickou vzácnost představuje výskyt kriticky ohroženého hvozdíku moravského. Ze zástupců fauny narazíme při troše štěstí na výra velkého.

V dnešním putování po neobyčejných přírodních místech zavítáme do blízkého okolí Třebíče. Prvním cílem je nedaleká vodní nádrž Markovka. Při nižším stavu vody a bližším prozkoumání břehů lze na této nádrži překvapivě objevit spoustu úchvatných a romantických zákoutí. Další lokalitou je potok Markovka, jehož balvanité koryto je fotograficky nejatraktivnější v části pod osadou Dobrá Voda. V okolí této osady, která se může pochlubit velmi bohatou historií, můžeme obdivovat malebné údolí potoka se strmými skalnatými stráněmi s výskytem spousty zajímavých teplomilných rostlinných a živočišných druhů. Ve stráních nad osadou či na louce pod ní lze ještě dnes nalézt řadu zajímavých míst s uměle vztyčenými balvany jako vzpomínku na čilou a rozmanitou duchovní aktivitu. Ta zde probíhala především v 90. letech minulého století. Další kuriozitou tohoto místa je existence pozoruhodného přírodního oltáře pod skalním převisem.

Ovšem asi za nejznámější přírodní unikát v Dobré Vodě lze považovat místní vývěr minerálních vod. Jedná se o mimořádně ojedinělý výskyt těchto vod v celé naší oblasti. Je znám již od roku 1765, kdy tuto sirovodíkovou vodu popsal jihlavský krajský fyzik a lékař Jan Křtitel Michal Sagar ve spise „Krátká zpráva o pozďátecké zdravotní studni nedaleko Třebíče na Moravě“. Lázně, které tu byly později zbudovány, se staly tradičním a vyhledávaným výletním místem obyvatel města Třebíče. Kopaná studna tehdy zásobovala 6 van v lázeňském domě. Objekt bývalých sirných lázní byl přestavěn a nyní jej vlastní Okresní rada Junáka Třebíč. Léčil se tam především revmatismus a ztrácely se prý pihy. Z vyprávění pamětníků jsem také zjistili zajímavou informaci, že po pravidelném pití této vody žloutly zuby.

Novější zhodnocení místních vývěrů minerální vody udávají například Květ a Kačura (1976). Vodu zařazují ke skupině sirovodíkových vod s obsahem sirovodíku okolo 1 mg/l. Podzemní pramenitou vodu lze obecně charakterizovat jako vodu hořečnato-vápenato-sírano-hydrogenuhličitanového typu, středně mineralizovanou, velmi slabě kyselou. Voda zde byla jímána ve studni vybudované v dnes již neexistujícím cihlovém domku vedle kapličky na pravém břehu potoka Markovky. Nepříznivou skutečností se pro tuto studnu stal pokus v 70. letech prohloubit ji trhacími pracemi a tím zvýšit její vydatnost. Opak se tehdy stal pravdou a vydatnost se naopak výrazně snížila. Menší přirozený vývěr minerální vody byl také zaznamenán na pravém břehu Markovky a to v místech na počátku osady. Avšak při revitalizaci vodního toku (úprava koryta a zpevňování břehů) byl tento vývěr bohužel zlikvidován.

Dnešní díl putování po zajímavých místech Třebíčska bude svým způsobem neobvyklý. Tedy pokusím se o nemožné – alespoň v krátkém popisu prchavě nahlédnout do nesmírného bohatství a výjimečnosti hadcové stepi, jež leží nedaleko městyse Mohelno.  

Jako úvod k našemu výletu si vypůjčím nádherná slova Rudolfa Dvořáka (třebíčský a mohelenský učitel a významný botanik), který popisuje step v roce 1935 takto: „Kdo putuje za letního času krajem památných vltavínů z Dalešic po silnici přes Skryje do Dukovan, jistě zastaví kroky své u skryjské školy překvapen, upoután směrem severovýchodním v délce asi 3,5 kilometrů, nezvyklým sice, ale nádherným pohledem na docela nový, uzavřený svět. Na kus země, který se prapodivně odráží od tmavých lesů a zelených polí, jež jej obklopují. Země slunná a vyprahlá, bizarní, jakoby ji vypálil kyselinou. To je památná hadcová step u Mohelna, nádherné útočiště teplomilné květeny, poslední její etapy na této hornině ve střední Evropě vůbec“.

Tato step patří k nejzajímavějším rezervacím, které svým významem přesahují střední Evropu. Současně se hadcová step stala i důležitým turistickým cílem našeho regionu. Samotná rezervace je výletníkům přístupná po trase naučné stezky. K výchozímu místu naučné stezky nás z Mohelna přivede značená cesta. Z turistické vyhlídky (ta je v současné době částečně zničená požárem) vybudované v horní části území se před námi rozprostírá úžasný pohled na zaklenutý meandr řeky Jihlavy, tzv. Čertův ocas.

Státní rezervací se stepní lokalita stala roku 1952 díky několik desítek let dlouhému úsilí Rudolfa Dvořáka, Jindřicha Suzy, Josefa Podpěry, Augustina Bayera, Vladimíra Šilhavého a řady dalších významných vědců a milovníků přírody, kteří o to usilovali od roku 1924. Tito muži se vždy řídili zásadou, že stupeň všeobecné kultury národa je přímo závislý na poměru jeho příslušníků k přírodě. V listopadu 1952 také došlo k definitivnímu stanovení výměry rezervace a ochranného pásma kolem ní.

Nadmořská výška zde kolísá od 260 do 385 metrů nad mořem. Podloží je tvořeno převážně hadcem – serpentinitem. Má vysoký obsah hořčíku, železa a niklu. Na svazích jsou patrné mrazové sruby a v tektonických zářezech suťová pole. Vyskytují se zde i sprašové hlíny a spraše, v nichž je možno najít cicváry – vápnité konkrece, v nichž při vysychání vzniká dutina někdy se sprašovou kuličkou či kamínkem, takže cicvár chrastí. 

Mikrometeorologické působení hadcového terénu tu umožnilo vytvořit příznivé podmínky pro udržení jedinečného typu skalní stepi a stepnatých pastvin se vzácnou a bohatou květenou a zvířenou. Specifický chemismus půd vede jednak k výskytu rostlin vázaných na hadec (skupina sleziníků, např. sleziník hadcový, velmi vzácná a kriticky ohrožená podmrvka hadcová), jednak k výskytu četných nanismů – tj. rostlin s „trpasličím“ vzrůstem. Jsou zde desítky vzácných druhů rostlin a hmyzu, mnohé patří k evropským i světovým unikátům. Bylo zde popsáno téměř 100 druhů mravenců, téměř 300 druhů pavouků, neuvěřitelné množství druhů brouků, motýlů, ploštic. Mimo bezobratlých jsou zde i některé vzácné druhy ještěrek. Na náhorní plošině, která je spásána stádem ovcí, se můžeme setkat se syslem obecným. Vyskytuje se zde také např. výr velký, dudek chocholatý, pěnice vlašská či krutihlav obecný. Jelikož má step statut národní přírodní rezervace, tak spadá pod správu příslušné chráněné krajinné oblasti, kterou je v tomto případě Moravský kras. Správa a údržba tak jedinečného území není vůbec jednoduchou záležitostí. Stepi v minulosti hrozil již několikrát zánik. Proto je tak nesmírně důležitá její ochrana i v současné době. „Ochrana vzácných přírodních památek není otázka sentimentality, nýbrž povinné úcty. Tyto památky, ať je to prastarý strom, předvěký porost nebo vzácný geologický útvar, nám představují něco ctihodnějšího než podnikatelský zájem pana Petra nebo Cepla.“ Tato slova napsal před téměř 90 lety Karel Čapek. K tomu není co dodat.

V minulé části našeho romantického putování po překrásných přírodních zákoutích jsme opustili přírodní park Střední Pojihlaví, odkud se již rychle přesuneme do neméně působivých a zajímavých míst, která můžeme objevovat ve skalnatém kaňonu meandrující řeky Oslavy. Kaňonovité údolí Oslavy (pod Náměští nad Oslavou) s romantickými skalními masívy, kamennými moři a skalnatými sutěmi s rozmanitým geologickým podložím jsou kromě údolí Dyje jediným přirozeným říčním údolím na jižní Moravě s velkým krajinářským významem a nevšedním přírodovědným bohatstvím. Dobrodružné je zejména putování v části nazývané Divoká Oslava. Naše kroky zde vedou mezi balvany a padlými stromy. Zpestřením zde jsou i některé skalní útvary, které jsou pro jejich snadnější zdolání zajištěné lany a řetězy. Tyto úseky určitě potěší každého milovníka turistiky a jsou i zcela jistě důvodem, proč zůstává toto údolí pro turisty tak atraktivní. Míjet zde budeme i několik malebných a oblíbených míst využívaných jako trampská tábořiště. Ale nyní již kvapem k cíli dnešní cesty, kterým je obec Sedlec. Z obce vyrazíme východním směrem po zpevněné cestě cca 1 km, dokud nedojdeme k místní hájence. Odtud pokračujeme stále rovně, až narazíme cca po 200 m na zeleně značenou cestu. Pokud se nyní vypravíme po zelené značce doleva, tak dojdeme po cca 1 km na kamenný most tzv. Čertův můstek, z něhož můžeme pozorovat četné vodopády a kaskády prudkého Sedleckého potoka příhodně nazývaného Hučák.

Pokud se vypravíme proti proudu potoka, tak budeme odměněni pohledem na nesčetné rokle a skalní převisy s řadou kouzelných vodopádů. Jde o jedno z nejúžasnějších míst pro fotografy v údolí řeky. Pokud budeme po zelené značce pokračovat ještě necelý kilometr, dorazíme k ústí Zňáteckého potoka, na kterém se můžeme kochat také několika menšími vodopádky. Nyní se ale již vydáme nazpět po zelené značce k výše uvedené hájence. Po levé straně turistické cesty budeme míjet pomníček věnovaný místnímu lesníkovi Karlu Čzeplovi, kterého na tomto místě 9. července 1842 zastřelili pytláci. Pokračujeme dále po zelené značce, po níž dojdeme k obdivuhodné vyhlídce s původním názvem Na Sedle nyní U glorietu. Odtud se nám naskýtá jedinečný a skvostný pohled na meandry Oslavy a na skalnatý hřeben vybíhající do velkého meandru řeky, na němž stával hrad Lamberk. Z vyhlídky nebudeme již pokračovat dále, nýbrž vyrazíme doleva po značené stezce ke zřícenině Sedleckého nebo také Nového hradu, který byl postaven manem třebíčského kláštera jako ochranný hrad proti Lamberku někdy po roce 1370.

Ze stezky se napojíme na pohodlnou hradní cestu lemovanou prastarými duby, která nás již dovede ke zbytkům hradeb a zdiva tohoto hradu. Co nás zde na první pohled zaujme, tak to jsou tři obrovské dřevěné kříže, které se vrátily na své původní místo v roce 2003 (díky občanům Sedlece na základě dochovaných zpráv a dokumentů). Původně byly postaveny jako smírná oběť tragické události, která se odehrála v době panování posledního majitele hradu. Ten, podle dochované legendy nerozvážně uschoval svoji ženu a dvě dcery před svým odjezdem na neznámém místě. Na cestě se však nečekaně zdržel a při svém návratu našel všechny tři mrtvé. To, že zde stály kříže od dávných dob, dokládá fakt, že katastr celého výběžku řeky je v mapách označen „U třech křížů“. Místo bylo v minulosti známé, uctívané a udržované a docházela sem z okolí procesí. Zajímavostí tohoto místa je také to, že na místě tohoto hradu bylo prokázáno pravěké osídlení. Byly zde nalezeny keramické úlomky z mladší doby kamenné. Z hradu nyní sestoupíme po pohodlné hradní cestě k řece Oslavě. Na druhé straně řeky můžeme zahlédnout trampský srub z roku 1966 zvaný Plechárna. S melancholickými pocity se v tomto úzkém a tísnivém údolí můžeme na chvilku zastavit a vnímat pokorně okolní nekonečný klid a mír. Když vyrazíme dále po toku řeky, tak dojdeme po cca 100 m pod mohutné granulitové skalisko (na druhém břehu řeky), na němž kdysi stával slavný hrad Lamberk, sídlo významného vojevůdce i královského hejtmana Jana Sokola z Lamberka i jeho syna Mikuláše z Lamberka, zvoleného po smrti J. Žižky do čela husitských vojsk. Jediné, co ale z hradu zbylo, jsou dvě viditelná místa se zbytky zdiva. Za nižšího stavu vody lze řeku bez větších problémů přebrodit a pohodlně vystoupat na vrchol skaliska, kde hrad stával a odkud je sice mírně omezený, ale přeci jen jedinečný pohled do údolí Oslavy. Ale to je již závěr dnešního putování, příště se vydáme do okolí Vlčího kopce.

V dnešní části našeho pravidelného putování za přírodními krásami našeho regionu bych vás chtěl pozvat na procházku opět do úžasného a poetického údolí řeky Oslavy, tentokrát do okolí romantického loveckého zámečku na Vlčím kopci zvaného Heinrichslust (Jindřichovo zátiší) od vídeňského architekta Josefa Kornhäusela, který nechal vybudovat Jindřich Vilém Haugwitz z Biskupic v letech 1829 - 1830. Interiér zámečku má bohatě zdobený interiér, zajímavé jsou zde především malby s mysliveckou tématikou. Jinak jde o jedinečný a velmi vkusně zasazený soubor staveb do zdejší nádherné přírody, který si rozhodně zaslouží naší pozornost, proto se později zmíním i o některých historických zajímavostech.  Areál je přístupný autem či na kole ze silnice spojující obce Popůvky a Kladeruby nad Oslavou (nebo také pěší túrou nádherným údolím řeky Oslavy jižně od Náměště po zeleně značené turistické cestě). Na silnici cca 800 m před obcí Kladeruby nad Oslavou spatříme značenou odbočku na Vlčí kopec, kam současně vede od rozhledny Babylon i modrá turistická značka. Vjezd do areálu loveckého zámečku je lemován velkolepými a majestátnými buky. Jaká škoda, že tento historicky monumentální a vznešený vjezd je podle mého názoru z velké části degradován necitelně vybudovanou asfaltovou cestou. Celý areál původně tvořil komplex budov pro hosty a služebnictvo, které jsou z větší části zachované. Náměšťské panstvo sem jezdilo tehdy pravidelně na 1 až 3 týdny na přelomu září a října. Byly zde pořádány okolním panstvem oblíbené a hojně navštěvované hony na jeleny, daňky a černou zvěř. Hraběcí lesy byly vlastně soustavou obor, ohrazených dřevěnými kůly s měděnými dráty, s nadchody pro pěší nad nimi na stezkách a cestách a s vraty na vozových cestách. Svahy kolem hlubokého koryta řeky a potoků byly protkány soustavou loveckých stezek, lidově zvaných „pirštajchy“ (snad z německého Bergteige – horská stezka). Umožňovaly lovcům pohodlnou chůzi a výhled na dostřel na obě strany. S náměšťským zámkem je Vlčí kopec dodnes spojen velkolepou soukromou cestou nazvanou Annastrasse (Annina cesta). Byla vybudována v letech 1882 – 1884, jak uvádí deska, zasazená v granulitové skále u brodu přes řeku Oslavu. Těsně nad ním byla kdysi udržována „Jindřichova lávka“ pro pěší, vybudovaná a slavnostně otevřená 29.6.1929 Klubem českých turistů v Třebíči, který jí udržoval a obnovoval. Na počest majitele náměšťského panství byla nazvána Jindřichova lávka. Po roce 1948 však již nebyla po povodních obnovována. Poblíž zámečku na Vlčím kopci byla obydlí pro hosty, služebnictvo a myslivna (v té nyní bydlí správce areálu). Výše na rovném prostranství u ústí aleje směrem k rozhledně Babylon byla ještě hájenka, konírny a kočárovny z režného zdiva, které již byly strženy v dobách, kdy areál sloužil jako letní tábor pro děti zaměstnanců Jihomoravských energetických závodů. Později areál vlastnila společnost JME a.s., v současné době slouží společnosti E.ON Česká republika, s.r.o. jako školící středisko.

Nyní ale již vyrazíme po zeleně značené turistické trase (proti proudu řeky Oslavy). Po chvíli budeme překračovat potůček Kotlík, pokud na chvilku odbočíme z turistické trasy a vydáme se po jeho toku do tzv. Divoké rokle, tak budeme po cca 150 m odměněni pohledem na působivé peřeje a vodopády. Ale nyní již nazpět na značenou cestu. Situace se bude po několika minutách opakovat, neboť budeme míjet potůček Cihelna, jenž na svém toku vytváří také neuvěřitelné přírodní scenérie. Oba potůčky se posléze stékají a ústí do Oslavy podél mohutného granulitového masivu skály Jinošovnice. Při troše štěstí můžeme na těchto potůčcích objevit mloka skvrnitého. Pokračujeme dále do kopce, dokud nenarazíme na skalní ostroh. Odtud se vydáme doprava po téměř neznatelné pěšince, po které dojdeme k jedné z nejkrásnějších skalních vyhlídek na Oslavě. Zde se před námi odhalí nezapomenutelný a dech beroucí pohled na tzv. Dlouhou Oslavu. Nejkrásnější pohledy z této i z okolních skalních vyhlídek jsou především za zádumčivých mlhavých rán v pestře zbarvených podzimních či mrazivých zimních dnech.

Posledním dnešním cílem je kruhový altán Gloriet. K němu se dostaneme, když budeme pokračovat dále po zelené turistické značce. Nachází se cca 500 m od výše uvedeného skalního ostrohu či cca 1 km severně od loveckého zámečku směrem ke skále Jinošovnici. Kruhový altán se stanovou střechou Gloriet, náležející do staveb loveckého zámečku Heinrichslust na Vlčím kopci byl postaven roku 1830. Sloužil k odpočinku a občerstvení lovců. Byl zvenku omítnut hrubou omítkou z říčního písku a podrovnávka byla obložena oblázky. Uvnitř bylo posezení se stoly na zajímavé parketové podlaze. Po zestátnění náměšťského panství však byly stavby rozkradeny a zničeny a altán Gloriet téměř spadl. Naštěstí se jej v roce 2003 podařilo komplexně zrekonstruovat. Za to patří velký dík Lesům ČR, s.p. resp. Lesní správě v Náměšti nad Oslavou. Moc by ještě pomohlo a bylo by úžasné, kdyby byla postupně provedena probírka náletových dřevin, tak aby byl obnoven původní pohled do údolí řeky Oslavy. Ale to je již závěr dnešního putování, příště vás zavedu do okolí Ketkovického hradu.

V dnešním díle objevování neobyčejných a úžasných míst přírody našeho regionu bych vás chtěl pozvat do okolí obcí Přeckova, Horních Vilémovic a Benetic. Tuto oblast lze plným právem považovat za srdce Přírodního parku Třebíčsko. V hojném množství tam můžeme poznávat roztroušené a současně jedinečné balvanité ostrůvky se stromy, křovinami a drobnými lesíky. Vyskytují se v nich vzácné prvky flóry a fauny. Velikostí některých durbachitových balvanů budeme mnohdy fascinováni.

Vydejme se také do Věstoňovic, odkud to máme západním směrem asi 200 metrů k místní přírodní zajímavosti. Je to památný strom známý pod názvem Velký javor. Již po generace je tradičním cílem výletů. Unikátnost tohoto stromu daleko přesahuje regionální či krajské měřítko. Jedná se zřejmě o nejmohutnější a nejstarší javor klen nejen na Vysočině, ale patrně i v celé České republice. Jeho věk je odhadován na 650 až 700 let. Původní koruna byla s postupujícím věkem redukována na torza kosterních větví, zůstal dutý kmen.

Pokud by mohl Velký javor vyprávět, určitě by nám pověděl o hustých a těžko prostupných lesích či o divoké zvěři, která v nich před staletími běžně žila, například vlk, medvěd, rys, jelen, zubr nebo los. Zajímavou etapou v životě tohoto stromu byla doba od bitvy na Bílé hoře po vydání Tolerančního patentu císařem Josefem II. Tedy léta 1620 až 1781. Ve zdejším kraji bylo tehdy silně zastoupeno evangelické vyznání. Protestanté byli ale pronásledováni, neboť katolické úřady jim neumožňovaly vyznávat jejich víru. Museli se proto scházet tajně a místem, kde se konaly tyto evangelické bohoslužby, byl mimo jiné právě Velký javor, který tak v 18. století plnil i úlohu duchovního a mystického místa. Možná, že právě jeho energie je dodnes onou nevědomou příčinou, proč k němu proudí každoročně tolik turistů.

V minulém díle našeho seriálu jsme ukončili putování na velkolepé skalní vyhlídce „Velká skála“. Nyní budeme pokračovat dále po červené značce směrem k cíli s názvem „Pod Templštejnem“.

Když budeme pozorní, všimneme si cestou celé řady více či méně znatelných odboček na úchvatné skalní vyhlídky. Podle mého názoru patří mezi ty nejpůsobivější v celém Pojihlaví. V jarních měsících jsou nádherně ozdobeny kvetoucí a chráněnou tařicí skalní či křivatcem českým. Ale nyní již zpět na turistickou cestu. Po té dorazíme na křižovatku nejen polních cest, ale i turistických značek.

Kdybychom se vydali doleva do kopce po žlutě značené cestě, dojdeme po asi 2 kilometrech na přírodní památku Biskoupský kopec. Zajímavé jsou odtud nejen výhledy do krajiny, ale především bohaté populace obou druhů konikleců, velkokvětého i černajícího, které zde rostou na řadě míst společně. Nikde jinde na Třebíčsku tomu tak není. Setkat se můžeme i s dalšími chráněnými a ohroženými druhy rostlin, například lilií zlatohlavou, smilem písečným, vemeníkem dvoulistým nebo vstavačem kukačkou. Celý prostor má ráz pastvinné stepi se suchomilnou květenou.

Pokud vyrazíme z této křižovatky rovně po cestě, která již není značená, dostaneme se po 3 kilometrech do obce Biskoupky. Cestou budeme opět míjet několik sice málo navštěvovaných, ale přitom fascinujících vyhlídek s jedinečnými pohledy do údolí řeky Jihlavy. Zajímavostí této trasy je, že ještě než projdeme kolem kolonie výstavních chat příliš se nehodících do této jedinečné krajiny, můžeme po levé straně v rokli objevit pozůstatky po zemljankách. Bývalo jich šestnáct. V těchto úkrytech působila za druhé světové války partyzánská skupina Josefa Hybeše. Odtud to je již jen asi půl kilometru do Biskoupek. Obec patřila ve své historii ke zvláštnímu statku komendy řádu templářů. Narodil se zde a do malé jednotřídní školy chodil básník, dramatik, prozaik a překladatel Vítězslav Nezval (1900 – 1958). Rodnému kraji věnoval například sbírku „Z domoviny“, která se stala především lyrickou evokací vzpomínek na dětství, rodiče a rodnou vesnici.

Ale nyní se přeneseme znovu zpět na výše uvedenou křižovatku a povedeme naše kroky doprava dolů po červeně a žlutě značené cestě. Po sestupu z kopce se dostaneme do prostoru letního dětského tábora a kempu. Před sebou spatříme poslední velký meandr řeky. My však pokračujeme po turistické cestě směrem k řece a k železnému mostu. Po pravé straně můžeme obdivovat pozoruhodně velká granulitová skaliska nazývající se „Skály“ Meandr řeky Jihlavy zde ukončil svou mohutnou boční erozní činnost. Řeka opouští amfiteátr, který během věků vytvořila a napřimuje od těchto míst svůj majestátný tok. Nad těmito skalisky lze už tušit romantickou zříceninu hradu Templštejna. Poté přejdeme po mostě na druhou stranu. Tam nás čeká v hlavní turistické sezóně občerstvení a někdy i davy výletníků. Což je důvod, proč tuto atraktivní oblast navštěvuji spíše mimo letní období. Zde si můžeme na chvilku odpočinout, než se vydáme po žlutě značené stezce vedoucí roklí do prudkého kopce. To si ale necháme na příští pokračování.