Flora Třebíčska
Na rostlinstvo má zásadní vliv geografická a morfologická poloha, ve které se každé konkrétní společenstvo vyskytuje. Zájmové území Třebíčska je značně rozmanité. Terén je zde víceméně plochý, členitost ale zvyšují hluboká údolí vodních toků směřující k jihovýchodu. Směrem k jihovýchodu klesá i nadmořská výška, roste průměrná teplota a klesají srážky. Významně se projevuje vliv srážkového stínu Českomoravské vrchoviny. Suchá a teplá území jsou osídlená nepřetržitě od pravěku a díky tomu se mnohde zachovaly plochy prastaré, reliktní vegetace suchých trávníků a lesy podmíněné vytrvalou činností člověka (pařeziny, nízké lesy). Území se vyznačuje hojným zastoupením teplomilných prvků flóry, a naopak tu chybí podhorské a horské prvky typické pro centrální část Vysočiny. Výjimkou jsou stinné svahy hlubokých údolí, kde místy přežívají horské (podhorské) prvky. V lesích převažují teplomilné a kyselé doubravy na suchých stanovištích, dubohabřiny na plošinách a mírných svazích, suťové lesy na živných svazích údolí. Směrem do vyšších poloh přibývá buku (bučin). Zatímco v nižších polohách jsou lesy víceméně zachovalé nejméně na svazích říčních údolí, ve vyšších polohách došlo k podstatné nebo úplné přeměně původních lesů na plantáže jehličnatých dřevin. Rozšíření původních lesních společenstev a jejich typických druhů je setřené a často ho nelze přesně rekonstruovat. V bezlesí jsou hodnotné zejména suché trávníky odvěkých pastvin. V době před rozvojem středověkého zemědělství porůstaly široká území plošin, která byla později převedena na pole. Na extrémnějších stanovištích (skalnaté suché pahorky, svahy údolí) vytrvaly tyto trávníky do současnosti a představují výjimečně hodnotné úseky přírody (zejména v okolí Mohelna a Dukovan). Směrem do vyšších poloh jsou suché trávníky hodnotným biotopem, ale jedná se o mladší pastviny vzniklé až při středověké kolonizaci. Sytily se ovšem teplomilnými druhy z jihovýchodu a společenstva tak dosáhla často vysoké kvality. Vyšší polohy se pak vyznačují plošinami s rybníky a mokřadními loukami, bohužel naprostá většina z nich ztratila během období intenzifikace zemědělství ve 2. polovině dvacátého století většinu přírodní hodnoty.
Sledované území města Třebíče leží blízko hranice s fytogeografickým okresem 67 – Českomoravská vrchovina. Teplomilné prvky jsou vázané na údolí Jihlavy a na území Třebíčského žulosyenitového masivu (leží převážně východním až severovýchodním směrem). Při zvětrávání a odnosu vzniká krajina s odlišnými geomorfologickými tvary. Celkem plochá krajina je poseta pahorky s výchozy horniny a s osamocenými balvany. Hornina rychle zvětrala podle systému puklin, „jádra“ ale vydržela (pokud nebyla rozbita na stavební kámen nebo kamenické výrobky v minulosti). Pahorky jsou typickými stanovišti teplomilné a suchomilné vegetace, stejně jako svahy říčních a bočních údolí, kde opět převládají zaoblené tvary (nikoliv ostré hrany a prudké srázy jako v případě rul). Syenit navíc zvětrává na písčitou zvětralinu (což svědčí suchomilným druhům) a vzhledem k obsahu tmavých minerálů vznikají mírně bohatší půdy (což svědčí náročnějším druhům). V minulosti mohly být zajímavými stanovišti cihelny, resp. travnaté stráně na spraších a sprašových hlínách v Borovině a v Poušově, dnes jsou ale zastavěné.
Veškeré charakteristiky podložních hornin se projevují ve vegetaci i ve složení flóry. Platí to pro původní lesní vegetaci, je tomu tak i u vegetace kulturní krajiny. Původní lesy se nedochovaly a přírodě blízké lesy ovlivněné hospodařením člověka nicméně příbuzné lesům původním jsou tak výjimečné, že pokus o rekonstrukci je jen hrubým odvozováním z dochovaných střípků a jednotlivých indicií, příp. z analogií. Nelesní vegetace kulturní krajiny je význačná zase suchomilnými stanovišti, která se úspěšně nasytila teplomilnou flórou z jihovýchodu. Řada teplomilných druhů zde buď má, nebo se blíží maximu výškového rozšíření v ČR, nebo zde má severozápadní hranici svého rozšíření. V širším území pak krajinnou mozaiku významně oživují rybníky s pobřežními mokřadními loukami, které se však na rozdíl od pastvin nikde nedochovaly neporušené, v tradiční podobě a bohatosti své druhové skladby (vlivem intenzifikace v moderní době).
Květenou našeho kraje se zabývala již od druhé poloviny 19. století řada význačných botaniků, mezi nimiž vynikli např. František Zavřel (1843–1905), Emanuel Krajina (1882–1942), Richard Picbauer (1886–1955), Jindřich Suza (1890–1951), Rudolf Dvořák (1874–1945), František Jičínský (1884–1963) aj. Zanechali ve svých dílech dokumenty o floristických poměrech své doby, na nichž můžeme studovat jejich nynější nepříznivé či příznivé proměny.
V přímém sousedství Třebíče se dnes v mnohem menší míře můžeme shledat s dříve celkem běžnými rostlinami, např. lýkovec jedovatý, ladoňka dvoulistá, lilie zlatohlávek či prvosenka vyšší. Ještě můžeme vidět krásu dnes již vzácné dymnivky plné, sněženky podsněžníku, devětsilu lékařského, křivatce žlutého, lechy jarní, zapalice žluťucholisté a řadu dalších méně známých rostlin. Podobně cenný je i les na Krajíčkově stráni, lidově zvaný „Kytlovka“. Habřina na údolním svahu je domovem většiny lesních rostlin rostoucích v Lísčí. Za ladoňkou dvoulistou se musíme vypravit dál po proudu řeky Jihlavy téměř k Vladislavi.
Vzácnou a chráněnou rostlinou je brambořík evropský, neboť jeho rozšíření na Třebíčsku vymezuje horní hranici bukového vegetačního stupně, hojnější je na Náměšťsku. Můžeme ho vidět v červencových a srpnových dnech i v okolí Třebíče. Méně nápadná je přízemní růžice přezimujících listů na líci ozdobně bíle skvrnitých a na rubu karmínově červených.
Nejznámější z chráněných rostlin našeho okolí je bezpochyby koniklec velkokvětý (např. u Ptáčova a Trnavy), mnohem méně je vidět koniklec černající (např. u Klučova). Vzácné rostliny, například rosnatku okrouhlolistou, můžeme dosud najít i na několika málo nezničených rašeliništích vrchovištního typu (např. u Opatova v přírodní rezervaci Opatovské zákopy). Na několika lokalitách v okolí Třebíče můžeme nalézt orchidej prstnatec májový. V přírodní rezervaci Dukovanský mlýn u Dukovan lze nalézt kriticky ohrožený lýkovec vonný. Na Jalovci u Číchova roste kriticky ohrožený hořeček mnohotvárný český. Nedaleko Příštpa u řeky Rokytná roste početná populace sněženky podsněžník. Rovněž u Dašova nedaleko Štěměch můžeme narazit na početnou populaci bledule jarní. Na Mohelenské hadcové stepi roste velmi vzácná kapradina podmrvka hadcová. Podobně u Ketkovic roste na jediném místě v ČR velmi vzácná a nápadná orchidej jazýček jaderský.
Na Třebíčsku můžeme rovněž obdivovat krásu starých stromů jak v lesích, tak i ve zbytcích zámeckých parků. Staleté lípy, duby a buky jsou také jinde, staleté javory jsou však vzácné. K nejmonumentálnějším vůbec patří ten u Věstoňovic. Je to památný strom známý pod názvem Velký javor. Již po generace je tradičním cílem výletů. Unikátnost tohoto stromu daleko přesahuje regionální či krajské měřítko. Jedná se zřejmě o nejmohutnější a nejstarší javor klen nejen na Vysočině, ale patrně i v celé České republice. Jeho věk je odhadován na 650 až 700 let. Původní koruna byla s postupujícím věkem redukována na torza kosterních větví, zůstal dutý kmen.
