Po nedávném putování po Mohelenské hadcové stepi se dnes i v několika příštích pokračováních našeho seriálu vydáme dále po proudu řeky Jihlavy. Zavítáme do Přírodního parku Střední Pojihlaví.

Oblast, kterou navštívíme, patří podle mého názoru vůbec k těm nejúžasnějším místům v našem regionu. Můžeme tam vidět, jak se do terénu hluboko zařezává údolí řeky Jihlavy i údolí jejích přítoků. Údolí zde pak zajímavě vytváří výrazné zaklesnuté meandry. Svahy jsou příkré s množstvím nádherných a romantických skalních výchozů, zákoutí a vyhlídek. Řada těchto míst nás přímo vybízí k hlubšímu spočinutí v nekonečnosti i jedinečnosti daného okamžiku.

Ještě než se vydáme dále po proudu řeky, tak bych se jen krátce zmínil o obci Lhánice, kterou si dnes zvolíme jako náš výchozí bod. Tato obec je velmi starobylá a patří k archeologicky nejbohatším vesnicím na celém Třebíčsku. Ideální přírodní podmínky lákaly naše předky k osídlení zdejšího místa od nejstarších dob, zanechaly nám po sobě památky téměř ze všech úseků pravěku. V okolí Lhánic zjistili archeologové různá sídliště, nechybí ani kostrové a žárové hroby. Nejstarší nálezy představují „pazourky“, tedy štípané kamenné nástroje, jejichž stáří je cca 40 000 let. Hojné doklady jsou známy i ze středověku, místní zajímavostí jsou i zachovalé „lochy“ neboli podzemní úkryty, které sloužily i jako zásobárny potravin. 

Ze Lhánic si vyšlápneme jihozápadním směrem do Přírodní rezervace Mohelnička. Její největší zajímavostí je hluboce zaříznuté údolí potoka Mohelničky ústícího do řeky Jihlavy. Neobyčejné jsou zde výhledy do krajiny ze skal tyčících se nad řekou. Ze vzácných rostlin se můžeme shledat s lilií zlatohlavou a žlutě kvetoucím křivatcem českým. Z ptáků tu při troše štěstí spatříme strakapouda velkého a z plazů ještěrku zelenou, která je relativně hojná v celém přírodním parku.

Ale nyní již nazpět k údolí řeky na červeně značenou turistickou stezku. Zde budeme po chvíli míjet odbočku ke skalním útvarům lhánických Bab, jež nemají v celém Pojihlaví obdoby. Granulitová skaliska mají podobu skalních hradů. Na řadě míst vysoko ční jako samostatné vypreparované sloupy, jinde se jeví jako na sebe naskládané kvádry. Když se tu na chvilku zastavíme a otevřeme naší mysl okolní kráse, tak můžeme v tichosti žasnout nad erozní „uměleckou“ činností zdejší přírody. Díky nepřístupnosti si našel ve skalách hnízdiště i například výr velký. Na nepřístupných skalních místech můžeme na jaře obdivovat chráněnou a žlutě kvetoucí tařici skalní. Skalní útvary Na Babách jsou také využívány jako horolezecké terény a jako místa horolezeckých srazů. Když budeme dále pokračovat po turistické stezce, tak asi po 1 kilometru dojdeme k odbočce na další fascinující vyhlídku. Ve většině turistických průvodců je uváděna jako Velká skála. Opět se nám naskýtá daleký výhled. Pozorovat odtud můžeme nejen hluboce zaříznutou meandrující řeku se spoustou skalních výchozů, ale i zříceninu hradu Templštejna. Severně od Velké skály, směrem k obci Senorady, můžeme také objevit zvláštní a velmi starý třešňový sad, který je v době květu neuvěřitelně podmanivý. Na tomto místě ukončíme dnešní putování.

Dnes nás čeká poslední část výletu do Pojihlaví. V minulé části jsme skončili v místě Pod Templštejnem. Odtud se vydáme po žlutě značené turistické stezce do prudké rokle Vrabčího kopce s potůčkem, který v zimě za mrazivého počasí vytváří neobyčejné umělecké scenérie. Po asi půl kilometru se ocitáme pod zříceninami hradu Templštejna. Celý prostor hradu je neobyčejně přírodovědně bohatý. Ze vzácnějších rostlin zde uvidíme křivatec český, koniklec velkokvětý, tařici skalní či bělozářku liliovitou. Z živočichů zde zahlédneme roháče obecného, zlatohlávka zlatého, otakárka fenyklového, mloka skvrnitého, výra velkého a jiné druhy. Území je zajímavé i po geologické a mineralogické stránce. Na jihovýchodě probíhá kontakt granulitu s hadcem. Ve zmolách a roklích v okolí Templštejna se nacházejí opály, chalcedony, granáty a různé zeolity.

Ale nyní již k zřícenině hradu. První zmínka o hradu Templštejn pochází z 16. července 1298. O působení templářů na Templštejně existuje řada písemných zpráv. Po zrušení řádu templářů papežem Klimentem V. vystřídal hrad celou řadu vlastníků. Zanikl velkým požárem kolem poloviny 16. století. Jako zřícenina byl ještě využíván loupeživými tlupami v 16. a 17. století. Romantická zřícenina uprostřed divokého údolí lákala již od konce 19. století. Zejména v období první republiky a po druhé světové válce byla oblíbeným cílem turistů a trampů. V tradicích pravidelných schůzek a táboření pokračovalo několik generací trampů. V roce 2012 byl hrad prodán státním podnikem Lesy ČR ve veřejné obchodní soutěži jako nadbytečný majetek současnému vlastníkovi, kterým se stal ing. David Hamza. Ten již podniká první kroky k záchraně a propagaci této památky. Ing. Hamza rovněž zprovoznil zajímavé webové stránky s vyčerpávajícími informacemi o hradu (www.templstejn.cz). Doporučuji jejich návštěvu.

Samotná zřícenina hradu Templštejna je opředena řadou tajemných pověstí. Jednou z nich je tato: Dříve nebýval hradní vrch zarostlý jako nyní. Byl holý, porostlý trávou, nízkými křovinami s poli kamenné suti a zřícenina hradu byly viditelná zdaleka. Lidé chovali daleko více domácího zvířectva než dnes a proto museli chodit na trávu i na pastvu, kde se dalo. Děti chodily pást i na louky k hradu. Když se dobytek pokojně pásl sám, tak si krátily čas hrami. Rozdělávaly ohýnky, hrály si na schovávanou nebo na honěnou v hradních ruinách. Jednou si udělali pasáčci ohníček u studny, opékali si brambory a různě se škádlili. A tak se stalo, že chlapec jménem Hlavsa vzal Lutoslavovi botu a hodil ji z rozpustilosti do studny. A bylo zle. Lutoslav byl synek z velmi chudé rodiny. Věděl, že bez boty se domů vrátit nemůže, že by byl tuze bit. Navíc jiné boty ani neměl. Začal proto usedavě plakat a volat o pomoc. Kamarádům se jej zželelo a chtěli mu pomoci. Studna však byla hluboká, že dna nebylo vidět, temná a studená. Pasáčci sehnali, co měli, různé provazy, které navázali a spustili malého a hubeného Lutoslava co nejhlouběji to šlo. Dna nedosáhli a i tak Lutoslav v temném bahně šátral větví, přivázaný na chatrném provaze. Povedlo se mu botu zachytit a přitáhnout si ji a s pomocí kamarádů vylezl opět ven. Cítil ale, že bota je nějaká těžká. Byla mokrá a plná bláta. Hned ji začal u ohýnku čistit a tu najednou zjistil, že v ní není jen bláto, ale i plno zlatých mincí. Protože měl radost, že má opět botu a nebude doma bit, tak se podělil o dukáty s kamarády. Všichni byli spokojeni, jen Hlavsovi to bylo málo. Byl z bohatší rodiny a věděl, jak moc to bylo peněz. Čekal na vhodnou příležitost a hodil do studny tentokrát svoji botu. Začal se vztekat a křičet. Co chlapcům zbývalo. Opět navázali provazy a spustili tentokrát Hlavsu do studny. Hlavsa byl ale starší a těžší než Lutoslav. Navíc provazy byly špatně navázány a tak se Hlavsa utrhl a zřítil do studny. Pasáčci se vyděsili a běželi do vesnice pro pomoc. Když přišla pomoc s provazy a pochodněmi, spustil se hospodář na dno studny. Ale studnu našel prázdnou, nebyla zde ani bota ani hoch. Hlavsu již nikdy nikdo nespatřil. Aby se nemohlo podobné neštěstí opakovat, nechala správa panství studnu zasypat.

Nyní opustíme zříceninu a vydáme se do kopce po žluté značce. Dojdeme na vrchol Vrabčího kopce a následně k hájence. Asi 200 metrů za hájenkou se dáme doprava dolů po zpevněné cestě. Začíná nám dobrodružnější část naší cesty, neboť zde již není žádné turistické značení. Po zhruba půl kilometru můžeme odbočit na jakoukoliv pěšinu doleva a budeme již sledovat horní hranu údolí řeky Jihlavy. Po 400 metrech budeme míjet nově vyhlášenou přírodní rezervaci Pod Havranem, která se rozkládá na příkrých severních a severozápadních svazích a skalách nad řekou Jihlavou. Bylo zde zjištěno 193 druhů motýlů, 118 druhů brouků a 27 ptačích druhů. Nedaleko nad touto rezervací se nachází přírodní památka Bílá skála. Jde o výraznou granulitovou skalní dominantu s fantastickým výhledem do údolí Jihlavy. Když se pustíme po lesních cestách sledujících horní hranu údolí, objevíme ještě několik podobných skalních vyhlídek, na kterých, na rozdíl od těch, jež leží na protějším břehu řeky, téměř nepotkáme žádného člověka. Až by se chtělo říci, že tato místa jsou těmi pravými přírodními chrámy nekonečna a ticha. Nejen všechno toto, ale ještě mnohem více – to je jedinečný přírodní park Střední Pojihlaví!

Přírodní památka Syenitové skály o délce několika set metrů se nachází na levém břehu údolí potoka Lubí, navazující na severozápadní okraj Pocoucova. Nejkratší cesta k této přírodní památce vede ze spojovací silnice mezi novým hřbitovem a hlavní silnicí na Velké Meziříčí. Na kopci, kde končí zástavba rodinných domků je rozcestí dvou polních cest (vpravo k bývalému vodojemu Baba), my se však vydáme doleva směrem do údolí přes Pavlíkův les. Poté co narazíme na žlutě značenou turistickou cestu, tak se dáme doprava. Nejprve překonáme Okřešický potok, poté dojdeme cca po 300m k potoku Lubí. Zde již nebudeme dále pokračovat po značené cestě, nýbrž se vydáme proti proudu tohoto potoka, kdy cca po 400m spatříme po pravé straně cíl našeho výletu, kterým jsou Syenitové skály.

Zdejší bizarní skalky představují charakteristickou ukázku balvanitého rozpadu durbachitu (žulosyenitu) třebíčského masivu. Tato charakteristická hornina pro Třebíčsko je zajímavá vyšším obsahem uranu a thoria, což společně s vysokým zastoupením draslíku přispívá k její radioaktivitě. Durbachit byl ve své době oblíbený stavební materiál využitý při stavbě i třebíčské baziliky sv. Prokopa.

Při troše fantazie lze mezi těmito balvany objevit řadu přírodních scenérií a pohledů, v kterých můžeme spatřit řadu zajímavých motivů (hlavu člověka, velrybu...). V minulosti území této přírodní památky sloužilo jako pastvina, dnes by tu bylo třeba postupně odstranit náletové křoviny a dřeviny. Z rostlin byl odtud dříve uváděn zajímavý výskyt smilu písečného a orchideje vstavače obecného. Oba druhy tu jsou ale v současné době nezvěstné.