Dnes nás čeká poslední část výletu do Pojihlaví. V minulé části jsme skončili v místě Pod Templštejnem. Odtud se vydáme po žlutě značené turistické stezce do prudké rokle Vrabčího kopce s potůčkem, který v zimě za mrazivého počasí vytváří neobyčejné umělecké scenérie. Po asi půl kilometru se ocitáme pod zříceninami hradu Templštejna. Celý prostor hradu je neobyčejně přírodovědně bohatý. Ze vzácnějších rostlin zde uvidíme křivatec český, koniklec velkokvětý, tařici skalní či bělozářku liliovitou. Z živočichů zde zahlédneme roháče obecného, zlatohlávka zlatého, otakárka fenyklového, mloka skvrnitého, výra velkého a jiné druhy. Území je zajímavé i po geologické a mineralogické stránce. Na jihovýchodě probíhá kontakt granulitu s hadcem. Ve zmolách a roklích v okolí Templštejna se nacházejí opály, chalcedony, granáty a různé zeolity.

Ale nyní již k zřícenině hradu. První zmínka o hradu Templštejn pochází z 16. července 1298. O působení templářů na Templštejně existuje řada písemných zpráv. Po zrušení řádu templářů papežem Klimentem V. vystřídal hrad celou řadu vlastníků. Zanikl velkým požárem kolem poloviny 16. století. Jako zřícenina byl ještě využíván loupeživými tlupami v 16. a 17. století. Romantická zřícenina uprostřed divokého údolí lákala již od konce 19. století. Zejména v období první republiky a po druhé světové válce byla oblíbeným cílem turistů a trampů. V tradicích pravidelných schůzek a táboření pokračovalo několik generací trampů. V roce 2012 byl hrad prodán státním podnikem Lesy ČR ve veřejné obchodní soutěži jako nadbytečný majetek současnému vlastníkovi, kterým se stal ing. David Hamza. Ten již podniká první kroky k záchraně a propagaci této památky. Ing. Hamza rovněž zprovoznil zajímavé webové stránky s vyčerpávajícími informacemi o hradu (www.templstejn.cz). Doporučuji jejich návštěvu.

Samotná zřícenina hradu Templštejna je opředena řadou tajemných pověstí. Jednou z nich je tato: Dříve nebýval hradní vrch zarostlý jako nyní. Byl holý, porostlý trávou, nízkými křovinami s poli kamenné suti a zřícenina hradu byly viditelná zdaleka. Lidé chovali daleko více domácího zvířectva než dnes a proto museli chodit na trávu i na pastvu, kde se dalo. Děti chodily pást i na louky k hradu. Když se dobytek pokojně pásl sám, tak si krátily čas hrami. Rozdělávaly ohýnky, hrály si na schovávanou nebo na honěnou v hradních ruinách. Jednou si udělali pasáčci ohníček u studny, opékali si brambory a různě se škádlili. A tak se stalo, že chlapec jménem Hlavsa vzal Lutoslavovi botu a hodil ji z rozpustilosti do studny. A bylo zle. Lutoslav byl synek z velmi chudé rodiny. Věděl, že bez boty se domů vrátit nemůže, že by byl tuze bit. Navíc jiné boty ani neměl. Začal proto usedavě plakat a volat o pomoc. Kamarádům se jej zželelo a chtěli mu pomoci. Studna však byla hluboká, že dna nebylo vidět, temná a studená. Pasáčci sehnali, co měli, různé provazy, které navázali a spustili malého a hubeného Lutoslava co nejhlouběji to šlo. Dna nedosáhli a i tak Lutoslav v temném bahně šátral větví, přivázaný na chatrném provaze. Povedlo se mu botu zachytit a přitáhnout si ji a s pomocí kamarádů vylezl opět ven. Cítil ale, že bota je nějaká těžká. Byla mokrá a plná bláta. Hned ji začal u ohýnku čistit a tu najednou zjistil, že v ní není jen bláto, ale i plno zlatých mincí. Protože měl radost, že má opět botu a nebude doma bit, tak se podělil o dukáty s kamarády. Všichni byli spokojeni, jen Hlavsovi to bylo málo. Byl z bohatší rodiny a věděl, jak moc to bylo peněz. Čekal na vhodnou příležitost a hodil do studny tentokrát svoji botu. Začal se vztekat a křičet. Co chlapcům zbývalo. Opět navázali provazy a spustili tentokrát Hlavsu do studny. Hlavsa byl ale starší a těžší než Lutoslav. Navíc provazy byly špatně navázány a tak se Hlavsa utrhl a zřítil do studny. Pasáčci se vyděsili a běželi do vesnice pro pomoc. Když přišla pomoc s provazy a pochodněmi, spustil se hospodář na dno studny. Ale studnu našel prázdnou, nebyla zde ani bota ani hoch. Hlavsu již nikdy nikdo nespatřil. Aby se nemohlo podobné neštěstí opakovat, nechala správa panství studnu zasypat.

Nyní opustíme zříceninu a vydáme se do kopce po žluté značce. Dojdeme na vrchol Vrabčího kopce a následně k hájence. Asi 200 metrů za hájenkou se dáme doprava dolů po zpevněné cestě. Začíná nám dobrodružnější část naší cesty, neboť zde již není žádné turistické značení. Po zhruba půl kilometru můžeme odbočit na jakoukoliv pěšinu doleva a budeme již sledovat horní hranu údolí řeky Jihlavy. Po 400 metrech budeme míjet nově vyhlášenou přírodní rezervaci Pod Havranem, která se rozkládá na příkrých severních a severozápadních svazích a skalách nad řekou Jihlavou. Bylo zde zjištěno 193 druhů motýlů, 118 druhů brouků a 27 ptačích druhů. Nedaleko nad touto rezervací se nachází přírodní památka Bílá skála. Jde o výraznou granulitovou skalní dominantu s fantastickým výhledem do údolí Jihlavy. Když se pustíme po lesních cestách sledujících horní hranu údolí, objevíme ještě několik podobných skalních vyhlídek, na kterých, na rozdíl od těch, jež leží na protějším břehu řeky, téměř nepotkáme žádného člověka. Až by se chtělo říci, že tato místa jsou těmi pravými přírodními chrámy nekonečna a ticha. Nejen všechno toto, ale ještě mnohem více – to je jedinečný přírodní park Střední Pojihlaví!