Lesoparky - základ městské zeleně
Lesoparky - základ městské zeleně
Nejcennější a specifickou součástí městské zeleně jsou třebíčské leso- parky. Vznikly na svazích údolí řeky Jihlavy i v údolích jejích přítoků a pro- stupují z volné krajiny od okrajů města téměř až k centru Třebíče. Jedná se zpravidla o území, která byla v dávné minulosti extenzivně hospodářsky využívána například jako chudé pastviny. Začátek jejich parkových úprav (přizpůsobujících je pro rekreační využití) spadá do konce 19. století a je spjat, stejně jako zakládání parků, s činností třebíčského Spolku pro okrašlování a ochranu domoviny za velkého přispění vinárnické rodiny Lorenzovy.
Byly vybaveny odpočívadly a lavičkami, na vyhlídkových místech byly vybudovány altány. Třebíč tak ve své době měla při polovičním počtu obyvatel kvalitní rekreační zázemí, sahající daleko za hranice zastavěné části města. Všechny jmenované lesoparky leží na jih od řeky.
Radostínské sady – Lísčí (vulgo Liští) (5,5 ha) – upravené v letech 1891– 1896 na severních stráních nad řekou pod dnešním areálem nemocnice.
Altánek nad řekou - místo nejen pro milence.
Libušinoúdolí (40 ha) – se táhne údolím Stařečského potoka a jeho přítoků od jihozápadu k centru města. Vzhledem ke své rozlehlosti bylo upravované od konce 19. století po celou první polovinu 20. století. Před rokem 1886 byly v údolí ještě v provozu lomy na kámen pro stavbu téhož roku dokončené železnice, v r. 1907 už byly vybudovány parkové cesty v údolí nad Janovýmmlýnem. K dokončení parkových úprav, konzultovaných s architektem Josefem Kumpánem, došlo pak až v r. 1950 vybudováním Máchova jezírka.
Skála s vyhlídkou na vrcholu. Koho by napadlo, že právě zde lámali kámen italští dělníci při budování železničního mostu přes údolí.
Lorenzovysady(7 ha) – leží v údolí potoka na pomezí třebíčského a koži- chovického katastru, zalesňovány byly v letech 1901–09, kdy bylo vysazeno z iniciativy faráře a děkana Matěje Nevorala od Sv. Martina celkem 70 000 sazenic smrku a cesty byly v letech 1919–21 upraveny okrašlovacím spolkem.
Krajíčkovastráň (5,5 ha) – se táhne na severních svazích nad řekou Jihlavou od Polanky k Poušovu. Parkově upravena byla v roce 1926.
Krajíčkovastráňje důkazem, že i v poměrně strmém svahu může vzniknout příjemný park, který slouží nejen jako zelený koridor pro pěší, ale také jako opravdový biokoridor pro mnohé živočišné i rostlinné druhy.
Zároveňposkytujenádhernéa mnohdy nečekané výhledy na protější část města..
Severní polovina města prodělala období největšího rozvoje až v poslední čtvrtině minulého století, proto se i potřeba parkových úprav údolí na levém bře- hu řeky Jihlavy projevila daleko později. Zde je nejcennější komplex Týnského údolí (cca 25 ha) s kaskádou rybníků, protínající rozsáhlá sídliště v severní části města a táhnoucí se až k centru města. Jistý potenciál dále skýtají stráně pod Nehradovem (5,5 ha) a plochy v údolí podél Rafaelovy ulice (4 ha). Na východním okraji města mají vysoký rekreační význam lesy v údolí potoka Lubí, včetně stejnojmenné vodní nádrže.
Týnské údolí s kaskádou rybníků, kontrastující se stráněmi stepního charakteru je krásný kus přírody mezi sídlišti. Jeho potenciál není zdaleka vyčerpán.
Stráně pod Nehradovem zatím na svoje zpřístupnění čekají.
Přelom století - nové pohledy a počátek obnovy městské zeleně
Od poloviny 90. let 20. století, v souvislosti s pořízením tehdejšího územního plánu, je na třebíčskou městskou zeleň nahlíženo jako na spojitý systém, který vychází z tzv. centrální tranzitní osy řeky Jihlavy.
Přírodní prostředí volné krajiny proniká údolím řeky Jihlavy do blízkosti centra tzv. západním zeleným klínem, končícím zelení Polanky, Zámeckého parku a Podzámecké nivy. Na opačné straně řeka opouští Třebíč v tzv. východním zeleném klínu, jehož vrchol leží u Smetanova mostu. Jádro tohoto klínu tvoří lesopark Lísčí, na samé jeho špičce se nachází park Máchovy sady.
Stísněné městské centrum neumožňuje dostatečně kapacitní propojení přírody nad a pod městem. Zde je doprovodná zeleň řeky redukována na pouhá nesouvislá nábřežní stromořadí a ojedinělé ostrůvky břehových porostů. Na obou vrcholech zelených klínů se proto doprovodná vegetace odpoutává od řeky a po horizontech na obou březích obchází střed města, čímž jej opticky odděluje od novější zástavby. Jižní zelený horizont probíhá podél železnice od mostu přes Libušino údolí po Janáčkovo stromořadí a je posílen zelení Tyršových sadů, starého hřbitova a okolních parkově upravených ploch, Máchových sadů a areálu nemocnice. Severní zelený horizont probíhá po linii Zámecký park, farská zahrada u zámku, zahrady v severním hradebním příkopu (0,5 ha), parčík na Barborce, Hrádek a svahy pod ulicí Obránců Míru (1,2 ha). Dalším důležitým prvkem systému zeleně je jižní zelený klín tvořený komplexem Libušina údolí a nesoucí na svém vrcholu Tyršovy sady, sahající až k centru města. Tzv. hlavní rozvojová osa je přibližně kolmá na centrální tranzitní rozvojovou osu a probíhá městem od severu k jihu Týnským údolím a Lorenzovými sady. Čtyři vedlejší rozvojové osy systém doplňují o propojení nejvýznamnějších přírodních celků po vnějším okraji města.
První osa vede po svazích pod Nehradovem, přes rybník Kuchyňku do Týnského údolí, druhá vede od řeky údolím podél ulice Rafaelovy a zelení ulice Míčovy k novému hřbitovu, třetí propojuje po jižním okraji města Lorenzovy sady a výběžek Libušina údolí za poliklinikou na Vltavínské ulici a čtvrtá probíhá Borovinou od Poušova přes prostor bývalého Hliníku k borovinské „zámečku“- Budišovského vile. Velká většina součástí systému je funkční a stabilní.
Pro účinnost celého systému jako celku jsou ale zcela nezbytné i plochy roz- vojové, dosud čekající na plnohodnotné dotvoření. Systém zeleně rozhodně není jednoúčelově zaměřený jen na svoji ekologicko-stabilizační funkci. Tvoří součas- ně klidové a rekreační zázemí města a zcela rozhodujícím způsobem ovlivňuje estetické kvality a genia loci celého města.
Zámeckýparkjekrásnýmpříklademtoho,kdyparktvořízároveňbiokoridora zele- ný koridor pro lidi, kterým je možné příjemně putovat z jedné části města do druhé.